Víte že?...

Nevíte, já vím že nevíte. Stejně jako vy víte, že já nevím. Tak já vím, že vy víte, že já nevím. Nevím tedy nic? Nebo to nic víte vy? A je nic opravdu nic?

...Opravdu jsem se zbláznila já?

Uvažovala jsem. Ćetla jsem hodně cizích článků od lidí, které znám, ale kteří nejspíš vůbec nemají tušení, že jsem je četla...Ani si nepřipadám špatně, přijde mi to normální, když už tam něco napíší, tak si to laskavě přečtu i já.

Může to někoho pohoršovat? Může, ale mě to nepohoršuje ani zdaleka tolik jako to, že jsem si uvědomila, jak je tenhle blog povrchní. Jak já jsem povrchní?

Povrchní je parádní slovo. Nemá obsah že? Prostě dokonale vystihuje.

Nejspíš nedokážu srozumitelně vyjádřit své myšlenky na úrovni. I když to si o sobě nemyslím, myslím že můžu, myslím že to dělám. Jen tady se mi to lehce vymyká z rukou.

Baví mě nečinně přihlížet svému proudu myšlenek.

Baví mě hodně věcí, baví mě lhát i když tvrdím, že já nelžu...Já totiž nelžu, já jen mlžím a mlčím. Mlžím a mlčím, mlžím a mlčím...Není to to samé? Nelžu právě TEĎ?

Nechávám se ovlivňovat - svým okolím. Prostředím ve kterém žiji, svými kamarády, těmi , které bych chtěla nazývat kamarády, těmi, kteří vůbec netuší, že o nich něco vím.
A pak taky sebou samou. Nejsem jedna, jsme 3. Minimálně řekla jsem si a tak se stalo.

Baví mě babrat se ve vlastní mysli. Hluboce, dlouze...bolestně?

Baví mě ubližovat lidem. Nedělám to snad úmyslně, ale nejspíš si za to můžu sama. Jedna z nás za to může určitě. Která?

Baví mě čekat, čekat na cokoli...a jen prostě vědět, že mám čas a strávím ho v nějaké malé fikci stvořené v mé hlavě.

Baví mě fantazírovat.

Víte? Víte vy vůbec, že já vlastně jsem? Jsem já...Nechci být jako vy, ale vy mě k tomu podvědomě nutíte. Ukazujete mi cestu a když se mi ta cesta líbí já jí následuji. Nemám svůj vlastní názor? Proč bych ho neměla? Protože prostě mě někdo/něco fascinuje?

Fascinuje? Fascinujete mě...někteří, někteří ne. Jsem ubohá? A proč bych měla být?

Proč bych měla být? A proč bych se měla ptát? Odpovědět si můžu sama.

Víte vy vůbec, že já se nedokážu rozhodnout? Já to ale dokážu...umím to. Mám svůj vlastní názor, fascinuje mě pár osob, ale i tak se dovedu rozhodnout. Nevím co chci, ale zároveň to vím. Toužím po něčem, snad to nebude trvat dlouho, ale bude...vím to, to bude trvat ještě dlouho potom. Já to budu cítit a snášet špatně.

Budu se usmívat a tvářit se jako-by-nic...To mi jde, dělám to celý život.