Byla sem před nějakou dobou na římskokatolický mši, i když sem tam asi neměla co dělat. (A potěšilo mě, že se mě po dlouhý době něco 'dotklo' tak, že mi to v hlavě zanechalo něco k přemejšlení) Ale jak řekl Ivoš a mě se ta myšlenka hrozně líbila: Víra je věc soukromá a kostel je místem veřejným. Možná, že bych si tam zašla znova, ne proto že mi tam parádně mrzne nos, a proto že si nemůžu dojít pro tu oplatku (protože to už je mnohem dál za povolenou hranicí, než odpovědi typu 'i s tebou'), ale proto že člověk přeci jenom hledá něco vyššího než je on sám.
A tak mě napadlo, že po tý vyšší moci (ať už je to třeba jen jakákoliv naše vyšší antropomorfní/neantropomorfní představa, whatever) pátrá každej, ale tady se vám tak přímo nabízí (neřekla sem podbízí). A to sem si vždycky myslela, že věřící (no dobře, ne vždycky, ale ta představa taková zčásti je) přijde, řekne co si přeje, to a to a je to. Jenže kdybych si sama sama sebe představila v podobě případnýho věřícího, tak bych (už jen z principu na kterym je víra založená) nemohla prostě přijít a říct, chci to a to a je to, protože bych z podstaty toho svýho náboženskýho přesvědčení vůbec jen musela bejt ráda, že já jsem ta jeho vyvolená (nevztahovačně, jedna z těch vyvolených je asi leší termín), která se dožila dnešních dní a stále ještě dýchá, zdravá a víceméně zabezpečená. Není každýmu dáno.. tohle pochopit.
.. No ovšem tahle moje vyladěná náladička povznešená římskokatolickou liturgií nemění nic na tom, že žiju poslední tejdny v citovejch sračkách (teď nevim jestli se neopakuju, ale celej život nedělám sakra nic jinýho, takže.) a spravilo by to tak možná přijetí na nebesa a nebo lobotomie frontálního laloku nebo kde že se to vlastně bere, víc ani ň. Jo a taky už nechci nikdy kvůli nějakýmu hlupákovi přijít ani o jednu jedinou slzičku, doufám, že je to jasný, tak si moc nedovolujte. Když sem opilá tak sem totiž nějaká přecitlivělá.. kecám, přecitlivělá sem furt. howgh..
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat