No dobře, minule když sem se sem pokusila něco napsat jsem byla jak žolik.
Občas mam poslední dobou pocit (děsně dobrej pocit), že když si řeknu: "Jo, tak takhle by to dneska šlo!", tak sem aspoň na tu milisekundu uvědomění si neodolatelná. A nebo to je spíš tim, že se stačí usmát a věnovat někomu trochu pozornosti a VĚTŠINA (některejm ste totiž upřímně ukradený) lidí vám snese modrý z nebe nebo se Vám pokusí nervomocí ten život zpříjemnit, třeba jen otázkou, třeba tim, že revizor má dobrej den, třeba tim, že mě někdo pozve na drink/pivo a nebo panáka a třeba tim, že náš doktor na konference mi při mym pozdnim příchodu na můj referát řekne, že je to v pořádku, že se po mě ani nescháněl, protože přece věděl že přijdu a jestli jsem nezmokla moc. :) Sem samolibá až to bolí! (takže mě napadlo, že o to horší, o co jsou tyhle chvilkový nálady lepší, je stav, kdy pro vás nikdo nic neudělá abych se v tom mohla poňaňhat a neměla moc dlouho takovou příjemně rozmarnou chvilku. A teď mě ještě napadlo, že většina těch lidí si ze mě stejně JEN dělá takovou Coelhovu protekční banku (o tom až někdy potom) a nebo se se mnou prostě JEN chce vyspat, sweet! (No fajn, teď ta samolibost překročila i tu nesnesitelnou hranici, neměla bych se tak duševně rozmazlovat!))
A do uší si teď pouštim jen samou kvalitní muziku a vás připouštim k těmhle svejm hroznejm duševním vlastnostem, který mi určitě nedala maminčina výchova, ale nejspíš až moje pozdější a značně pokřivený vnímání mezilidskejch vztahů.
Would you rather turn left when there's nothing right or turn right when there's nothing left? Co? Odpověď! (18/20-04-11)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat