Vždycky sem nespokojená když už mam něčeho dost, a třeba mi to i leze na nervy a chci se toho zbavit.. ale pak, když už to nemam, tak mi to zase akutně schází. A najedou si člověk myslí, že svět s emusí nezadržitelně blížit ke svýmu konci, když se zase ozvou. To jen tak na začátečnickej okraj.
A proč teď tenhle následující text bude dávat smysl? Třeba proto, že tyhle poslední dny byly takový plný jara, jak to tak obvykle bejvá, když je jaro, žejo, i přes tu alergii. Vřele jí díky, že mluvím jak aquabella permanentně i na souši. Tak abych vás seznámila s tím svym dubnovym enthusiasmem. Tak proto.
To když jsem jela včera autobusem ze školy (přičteme-li k tomu, že jsem v tu chvíly byla pod vlivem třech/čtyrech čtyřstamiligramových růžových bonbónků s lákavě šťavnatým názvem ibalgin), tak jsem viděla věci, který jsem už dlouho neviděla. Myslím, že jsem se tady o tom před nedávnem zmiňovala, ovšem v souvislosti s metrem (což je taky součást městské hromadné dopravy, pro ty kteří nikdy nebyly v Prahé, hehe). Neviděla jsem je prostě a jednoduše proto, že jsem se nekoukala. Tak třeba výrazy lidí. Né každej se tváří nepřítomně, znudeně a jako že má hodně věcí na práci, tak ať ho nerušíš. Některý nadhodí zasněný výraz a tak trochu se usmívaj - kdo ví nakolik to hrajou a některý, jako třeba chlapík naproti ob 3 sedačky se koukaj okolo a znervózňujou vás i ostatní širokym úsměvem tak nakažlivym, že sem si říkala, že je to buď nějakej zvrácenej experiment a nebo ten člověk ovládá hlavologii - už jen proto, že po chvilce jsem se na něj začala zubit taky (když už jsme u toho zubení se - tak bych byla mileráda, kdyby mi všechny zuby radši vypadaly - kecám - protože druhej zánět zubu (třetí pokud počítáme i zánět v dutině krční z minulejch vánoc) není žádná legrace a už mi to leze krkem - doslova!! Zubní víla by ze mě ovšem neměla radost, musela by dělat přesčasy.). A pak si vedle mě sednul kluk, díky kterýmu jsem málem změnila pohled a přehodnotila své stanovisko ohledně cucfleků - ten, kterej na mě mrkal z +/- 15ti centimetrový vzdálenosti - podle toho jak se autobus kejval - vypadal jako by se mu někdo (snad holka) pokoušel překousnout krční tepnu. Nakonec sem ale usoudila, že cucfleky sou víc sranda než značka. (pojednání o kvalitě vs. kvantitě bylo v tomhle případě jasně daný, tohle byla kvalitka) A nakonec ještě babča, co sem jí podržela to sklápěcí sedadlo a ona, sedíc ke mě zády, se mi s úsměvem omlouvala, že ke mě nemůže sedět bokem (nebo čelem nebo co to chtěla), že je to nevhodné, ale že se jí dělá špatně (ještě by si ublinkla, takže dobře že tak). A když sem jela po vínu ve františkánskejch na strahov na tousty, a pak na hvězdu, tak sem vystoupila na větrníku a slečna, co mě cestou dohnala se mě se strachem ptala, jestli jdu taky na hvězdu a vyprávěla mi opravdu úchvatný historky o úchylech a divnejch existencích, co už na tý (upozorňuju že asi tří/čtyřminutový) cestě potkala. Vynikající, ještě že to vim!! A pak na nás někdo vyběh, tak sme taky popoběhly. (A pak sem taky tančila do půl čtvrtý a do střízlivosti, poloviční průprava na čarodějnice, o druhý půlce bych radši pomlčela.) Tak, sem spokojená!
Odkvetly třesně, tráva je ale pořádně zelená (pořádně, pravě zelená) a žádnej z těhlech dnů a žádná z těhlech nocí by se neměla trávit doma! To jaro mi malinko vlezlo na mozek.. ale tak to asi všem. Tradá.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat