Carry coals to Newcastle.

Chtěla bych říct, že dneska sem se ocitla v ranním autobuse do školy s pocitem totální existenční krize. Nejspíš bylo nutně potřeba nechat si pustit žilou, protože s tou plazmou, co jsem tak hanebně prodala do rukou obchodníků s lidskými tekutinami, odešel taky tenhle pocit marnosti, god bless you plasma acceptors. Škoda že zítra je taky den a darovat ji můžu jen jednou za čtnáct dní. Hm. (a ještě nevím jestli je to jen pocit, že za mlada sem musela být geniální a nebo rozhodně o pár levelů vejš než teď, ale s jistotou sobě vlastí vím, že teď sem tak maximálně zkažená tím realismem reality, kterej a nebo skrz kterýho se jen odsuzuju k tomu ničeho už nikdy nedosáhnout.)