Gratuluju Matějovi k jeho možná životnímu rozhodnutí (kdo si dovolí určit), takhle přímočaře - až je to ode mně k neuvěření - pociťuji totiž zvláštní pocit ulpění na současnosti a na současném dění a na současném stavu (což je asi nejlepší a nejhorší zároveň). Zatímco se cejtím nejlíp (vztahově) za poslední dobu a tento pocit má vzestupnou tendenci, tak můj celkově životní pocit má nádech, že je zárovně a při tom degradující.. což je silně nefér vůči mím pocitům spokojenosti a nerozumím sama sobě. Jako bych byla dvě. Jedna doma a jedna na cestě DO (často totiž ne V) Harrachova/ě. Těžko pochopitelný, když to nechápu ani já, viď.
.. Světe div se, ale tenhle pátek jsme se bavila snad půl hodiny s Ančou a dodnes tomnu nevěřím, totiž nevěřím tomu, že ten rozhovor byl příjemný (nevím jak pro koho), a že ta hokla se chovala jako člověk - vždycky jsem si ji totiž nepersonifikovala jako Anču - holku, ale jako Anču - ale jakotu.. tu tamtu holku.. která dávala najevo, jak mě bytostně nesnáší a cosi.. přitom možná (a teď jsem třeba silně naivní) stačí najít si společné téma.
.. Jssem asi hodně opilá, ale ještě jsem Vám neřekla o mých nočních můrách - otázkou zůstává - o čem asi tak jsou?