Fenomén ímou vs. fenomén nagelovaného fotbalisty a moje deprimovaná nálada.

Tak jo no. Moje deprimovaná nálada je pořád stále deprimovaná, jak o tom tak uvažuji, tak se jedná o relativně krátce dlouhodobý stav mé choré mysli.

Když jdu do školy panuje kolem mě ticho, krom toho jak ptáčci prozpěvují. (Než sejdu do toho našeho ďolíku, jakéhosi pseudo centra našeho maloměsta)
Všechno voní, kvete, odkvétá a poletuje. Ráno je vlahé příjemné a povzbuzující teplo, odpoledne, když se zase vracím, je unavené, uondané, ospalé teplo, ale pořád všechno tak krásně voní. Mám ráda květen. Květen s teplem, narozeninama, teplem, zmrzlinou u které se nemusím bát, že mě bude bolet v krku, jako v březnu^^, příslibem prázdnin, teplem, nicneděláním, sezením na lavičce nebo v oknech a volných hodinách. Pocitem, že je mi krásně. Teplem...

A stejně mám poslední dobou náladu, tak leda jít se zahrabat. Ještě den a 4 hodiny si můžu říkat: "Je ti 16, je ti 16"...Dětinské co? Je...ale ta imaginární, nesmazatelná, nepříjemná a skličující představa, že se jednoho dne probudím a uvědomím si, že už mám za sebou to nejlepší. Dětinské...Proč mám utkvělou představu, že nejkrásnější věk je 16? Vždycky jsem se na narozeniny těšila, co víc, těším se i teď. Ale jinak...tak nějak troufale tesklivě.

Ve čtvrtek se probudím do nového života. Jako každý den milióny z Nás. Nového roku svého života. Možná bych s tímhle článkem mohla počkat až na ten den, ale nemůžu. Něco mě nutí psát ho už teď. Zvykla jsem si na tenhle blog, i když jsem si to nejdřív nepřipouštěla. Můžu beztrestně popisovat jaro, léto, podzim, zimu...jaro, léto, podzim, zimu...

Probudím se a uvědomím si, že jsem zase o rok starší, ale nestane se nic převratného. Prostě se probudím do dalšího krásného dne s tím, že je vlastně všechno krásné a pořád krásnější. Nic se nezmění, pro mé okolí, tak leda, že se splnilo, co už měsíc bylo čekáno, to že mi bude 17. Pro mě to, že si budu připadat jak nejstarší vykopávka na světě. Tu vteřinu předtím, než otevřu oči. Tu jedinou vteřinu...Kolik nás je?