Nemám nějak sílu popisovat ten praštěnej výlet za hranice, nebudu...teda budu, jednou...místo toho popíšu to co jsem vypsala při vypisování z jedný napsaný knížky (logicky - už napsaná skutečně je). Prostě sem to viděla před sebou černé na bílém...to co jsem se marně snažila vysvětlit minule -> "Podprahová inspirace" ... krásné:

...S knížkou v prstech otevírám ustrašené oči do jiného světa, než jsem v něm právě byl, protože já když se začtu, tak jsem docela jinde, jsem v textu, sám se tomu divím a musím provinile uznat, že jsem opravdu byl ve snu, v krásnějším světě, že jsem byl v samotném srdci pravdy.
Každý den desetkrát žasnu, jak jsem se sám sobě tak mohl vzdálit.
Tak odcizený a zcizený se navracím i z práce, tiše a v hluboké meditaci kráčím ulicemi, míjím tramvaje a auta a chodce v mračnu knih, které jsem dneska našel a nesu si je domů v aktovce, tak zasněný přecházím na zelenou aniž bych o tom věděl, nevrážím do kandelábrů ani do lidí, jen kráčím a ..., ale usmívám se, protože v aktovce si nesu knížky, od kterých večer očekávám, že se z nich něco sám o sobě dovím, co ještě nevím.
Tak kráčím hlučnými ulicemi, nikdy ne na červenou, umím chodit v podvědomém nevědomí a v polospánku, v podprahové inspiraci...


Osobu neměním, bylo by pokrytecké a hlavně neskutečně na hlavu, kdybych se tvářila, jako že jsem to napsala já, jelikož bych se tak nikdy netvářila...někteří z Nás možná vědí, kdo to napsal, někteří to zjistí až to budou číst, já to nedočetla...dočtu až se mi ta kniha dostane do ruky...dočetla jsem do čtyřicáté stránky a - vím, že ji dočtu.
-> -> -> (Mimoto jsem přelouskala "Na západní frontě klid" a "Sbohem armádo", čímžto bych chtěla panu Hemigwayovi (autorovi druhého zmíněného díla) vytknout, probůh nějak moc si dovoluju, jeho dle mého neschopnost utvořit smysluplný dialog mezi ženou a mužem. Třebaže vím, že smysluplný dialog nejni často potřeba, v této knize, protože JE to kniha a je považována za dílo, by se teda mohl snažit více...subjektivní pohled na věc, ale opravdu nepotřebuji vědět, že v jedné větě třikrát řekne "miláčku" a pětkrát se zeptá "miluješ mě?"^^^ přičemž on jí odpoví náležitě krátce, nejlépe jedním slovem a takhle se baví o všem a pořád, zvlášť druhá část knihy je vysloveně nudná (vyjma jeho útěku do Milána při ústupu druhé armády)...no, to jde špatně popsat, přečtěte si někdy nějaký dialog mezi Henrym a Catherine. Na druhou stranu brutalita pana Remarqua je...přinejmenším zajímavá, přinejvětším pak poutavě brutální)

Jdu na ty pivní .)