It was a long long time ago, longer now than it seems. In a place perhaps you've seen in your dreams...

Sny.
A teď nemyslím ty sny které máme, že budeme princezna, neboo pilot stíhačky a nebo popelář na levém stupátku.
Já jsem nechtěla být ani jedno, ani kosmonaut? No možná!

Ale takový ty co se nám zdají v noci, bez našeho zavinění/přičinění. Teda...vědomého.
Abych si to nějak přiblížila, tak jsem si potřebovala zjistit, co to ten sen je. A došla jsem k tomu, že je to stav, kdy si naše praštěná představivost s tou praštěnější polovičkou mysli dělá co chce. Nehledě na její racionální polovičku (tedy tělo, realitu, ...), která jí je ... daleko.
Jasně, nevykládala bych to, kdybych se teď ještě neklepala z toho co se mi zdálo dneska. Na dnešek, v noci.

Něco se mi stalo, úraz, není podstatný, myslím. A byla jsem rok v bezvědomí, pak jsem se probudila.
A to jsem neměla dělat myslím. Jako fajn, všichni se ke mě asi chovali hezky, byla tam jen máti a sistr.
Dostala jsem asi hysterickej záchvat pláče, když jsem si uvědomila, že jsem ztratila rok svýho života, že mám před maturitou (nějak jsem si neuvědomila, že budu muset opakovat?), že jsem prošvihla oslavu svejch osmnáctin, že tohle a že tamto a nejhorší bylo, když jsem si uvědomila...že můžou na tomdle světě být lidé, kteří na mě zapoměli, a u kterých bych to nerozdejchala! Nemám ráda, když ve snu brečím, protože brečím i ve skutečnosti a je to děsně vysilující a strašně...prostě nechci.

...Oproti tomudle zjištění byla ta už-asi-rok stará série snů o tom, jak mi jeden den umřela mamka a druhej ségra, naprosto pohodová.

Tak a pak jsem šla na počítač. Kupodivu. (možná bych na něj neměla chodit tak často, budu z toho mít noční můry^^^) Šla jsem na ajsko...a tam...byla spousta lidí. (Sic a Mačet, nevím proč oni dvě...asi jako každý zástupkyně toho druhýho světa :)) Teď, nevím, oni si mohli myslet, že jsem třeba mrtvá, že už se nikdy nevrátím, bo umřu nebo že jsem se zbláznila a přestala jsem chodit na hocz. (Nehledě na to, že bych to neudělala) A ten jeden jedinej důelžitej kontakt prostě byl offline a já jsem se radši probudila -.-"

Realistický, ty pocity. Prostě Vám to nedá spát, nebo spíš Vás to nepustí i když jste vzhůru. Jak si člověk uvědomí, jaký má ke komu vztahy. Až ho to zarazí, když si to připustí. To bych nezvládla.

Slyšela jsem, že sny se zdají třeba jen strašně krátkou chvilku před tím, než se probudíme. V tom případě ta krátká chvila zahrnula celý rok, celou hrůzu toho roku a donutila mě ještě teď mít divný pocit v oblasti žaludeční. Jau.