Ubližuji lidem, co ubližují mně. A pak, za to všechno může zase jen já...?Jako by to bylo fér...No je to snad fér? Když tolikrát vysloveně řeknu, ať s tím okamžitě přestane, s tím co říká.
A nikdy jsem nebrala slovo jako "blbeček" za urážku. To je jako "blbka". Spíš aby si člověk uvědomil co sakra dělá -.-". Možná aby se ho to dotklo a jo, možná aby se konečně začal chovat jak se člověk k člověku chovat má (utopie). Stejně ho to nezajímá, že se Vás to co říká může i dotknout. Vás? Vás přece sotva...Ale tak...co už.
= Jako by se slovo říká rovnalo slovu píše a jen píše, znáte to, konverzace po i-c-q...
Bolestí jednoho je druhého štěstí...Údajně?
Škole nedávám přednost víte? Né, že bych něčemu dávala přednost před ní. Není prostě uprostřed a dokonce ani v jedné třetině mého spektra zájmu. Jo, ale pak zabírá skoro celý zbytek (na konci jsou ještě nějaké drobnosti, ale nepatří mezi ně spánek a třeba ani ten alkohol). Vždyť nejsem blbá, vím že škola tady od něčeho je. Ale vědomí toho, že to vždycky může být lepší a kdybych se třeba snažila, tak by mi to i k něčemu bylo, mi jen evokuje tu představu, že jednou na vejšce to bude o něčem jiném. Tak víte?
Čas je šarlatán... a TEĎ na hranici mezi dětstvím a pozdním dětstvím (tzn. jste jednou nohou v hrobě a druhou tápete zpátky -.-"), rozuměj tím, čemu se prý říká dospělost...je to všechno tak nějak zajímavější. Barevnější, třeba né zrovna veselejší, ale sytější rozhodně...a tadleta zastávka byla jen na znamení, protože...Jsem na cestě a dost zoufale toužím po návratu. Takže...
Krasojezdkyně, sestro akrobatů,
Lotova dcero oděná do šarlatu.
Kdo smí se dotknout lemu od tvých šatů?
Jsem na cestě a toužím po návratu!
Žádné komentáře:
Okomentovat