Nejsem schopná vymyslet nadpis, který by odpovídal situaci...omluvte to.

Přijela jsem ráno, šla jsem spát, probudila jsem se ve 12, šla jsem spát, probudila jsem se v jednu, vstala jsem, šla jsem se učit, šla jsem do školy, napsala jsem si z dějáku (doufám, že na vynikající, teda výbornou (deformace z hocz)) a zase šla domů, přišla jsem domů k babičce a tam byly divný boty (napadlo mě to už tady)...pak mě Pepa řekl, že tam nemám chodit stylem:
"Teď tam nechoď."
"Jako proč bych tam neměla chodit?" (Víte jak je zvláštní, že lidé si nepřipouští věci, které si připouštět nechtějí až do okamžiku, kdy se jim ty věci neprotlačí přes tu tenkou bariéru naděje, že to všechno bude oukej?)
"No ne, teď tam nechoď..."
"Proč jako???" (Musela jsem se zeptat...)
"Je tam doktorka."
"Proč jako???" (Jako bych to nevěděla...)

Samozřejmě že jsem tam šla...hrdinka...došla jsem ke dveřím kuchyně, otevřela je, a když jsem viděla nad naším psem klečet mamku a doktorku, tak jsem se jen zastavila, rozklepala, otočila a řekla jsem, že jdu domů...
A člověku to nedá, nevím jestli to byla nějaká zvrácená zvědavost a nebo potřeba být s ní aspoň ještě chvilku, jako bych si chtěla vynahradit každou tu chvilku z předchozích 14 let. Věděli jste třeba, že se narodila 2 dny po mých 4. narozeninách? A pak jsme jí se ségrou dostali...
Ani jsem si nesundala bundu, jen jsem tam seděla na gauči s kapucí od bundy pořád na hlavě, nebyla jsem schopná jí pohladit, nebyla...nevím proč, nedokázala jsem to...mrzí mě to, ale nedokázala jsem...a koukala jsem na to...na to jak byla pod narkózou a na to, jak dýchala a na tu injekci do srdce a na to jak dýchat přestala a nevím proč, měla jsem na krku zapnutou mpčtyřku a ona pořád hrála...docela potichu, nešlo to slyšet pořádně, jen když prostě...jen v "tom" okamžiku se ozval takovej ten vokál...
I'll be just fine
Pretending I'm not
I'm far from lonely
And it's all that I've got
Je to pitomej postřeh, já vím...