¿Que te ha pasado princesa?

... Jedu už ve čtvrtek. (Dneska se to takhle holt změnilo.)
Nemám ráda (a zároveň mám) tyhle předodjezdový chvíle ... stejně zase nic nestihnu ... už teď se mi svírá žaludek a nevím jestli se těším a nebo děsím. Říkám, asi to nakonec ráda nemám.
I přesto, že teda pořád váhám (a v čem ne?!), zažívám tenhle pocit dost nitěrně. Zvlášť když teď Bára řekla, že odjíždí na 3 měsíce do zelenýho Irelandu. Né snad, že bych nebyla schopná bez její přítomnosti 3 měsíce vydržet ... zvlášť, když to bude přes prázdniny a potom ten zájezd ... ale stejně je mi tak nějak teskno. Asi vůbec z toho, že musím odjet na měsíc (what the fuck, sama jsem si to vybrala, tak co se cukám? -.-") ... což o to, já to zvládnu a stýskat se mi zas tak moc nebude. Snad jen aby protentokrát ten řidič od SA nejel jako hovado - to tak, když někdo čte případy lidí, co s tím mají zkušenosti. Fandím kolemjdoucím a jedoucím ... nechci mít krev na okýnku.

Taky mě v práci napadlo něco. Říkám něco, protože si nejsem jistá jestli to skutečně bylo něco a nebo to bylo jen něco, o čem jsem si představovala, že jednou fakticky něčím bude. Ve zkratce ... nejsem si jistá, jestli jsem se nezbláznila.
Fu.