Vím na co umřu.

.. No a nebo aspoň s jistou pravděpodobností. Není to výhoda, ale vlastně ani nevýhoda. Je mi to prozatím docela jedno.
Teď si přece připadám živá (a přichází zima, důležitý poznatek) a stačí mi tak málo ke spokojenosti. Třeba odpočítávat dny, ale nevím k čemu bych je měla odpočítávat, když je mi tady tak dobře. Ale i tak odpočítávám. Asi ze zvyku. (Ze zvyku dělá člověk spoustu věcí, pěkně si nás vycvičili (otázkou je kdo)).

Třeba stále dělám, že nic neslyším, že jsem se nenaučila poslouchat .. tuším, že to je jen proto, že podvědomě vím, že se fakticky nenajde nikdo, kdo mě "chytne pod krkem" a vykřičí to do světa a mně do tváře .. Ať už by křičel cokoliv.
Proč si pak stěžovat na nespravedlivý svět.
Selekce myšlenkového proudu. Snad nepodmíněná, ale kdo ví v čem všem mám prsty.

Připadám si živá a ty červený šaty mi připadají ještě živější a vůbec je celý svět konečně naživu, i když se mu to dle všeho příčí a snaží se dál trpět tou protahovanou podzimní únavou z nedostatku Slunce. Kde je sakra Slunce?!