Sedí tady jen tak ve spodním prádle...ostatně to poslední dobou dělá často...Často, protože jí nemá kdo okouknout...často, protože je tady sama a žije si sama, a protože si na to zvykla...návyk. A když vznikne návyk, tak se ho špatně zbavuje. Zvlášť, když je to příjemnej návyk.
Její mamka totiž hledá podnájemníky naproti "k babče"...pro Terezku to znamená jednoduché rovnítko...je tak jednoduché, až primitivní tedy...podnájemníci = stěhování zpátky sem. Brzo. Konec poflakování se po bytě, vyřvávajícíc muziky, odpoledního nicnedělání, volnosti...nezneužívala jí...jen párkrát nešla do školy, vyspávala dýl, chodila domů kdy chtěla (jako by dřív nechodila), dělala si co chtěla...chodila spát kdy chtěla...A nikoho si sem netahala, protože je to její byt, její pokoj, její koupelna, její ložnice...a hlavně její nepořádek (relativně pochopitelný důsledek, při zakládání squatu^^^), který bude muset zmizet...matinka jí netoleruje nepořádek, ani za zavřenýma dveřma...i když jí tolikrát bylo řečeno, že do toho pokoje vůbec nemusí chodit, chodí, otvírat okno!
Doufá, že to budou aspoň ňáký studenti na privátu a budou v pohodě...snad? Nějaká nervní fuchtle z ní bude mít infarkt...
Už jen kvůli tý zahradě, ta zahrada je její ráj odmalička, nedovede si to bez ní prostě představit.
Ta zelená tráva, není snad místo, kam by nešlápla; ty stromy - jabloně, hruška, švestka, dřín...po kterých kdy lezla, všechny je má zmapovaný, v kůře jsou otisky jejích prstů, dalo by se říct, všechny; bazén; rybíz; sousedovic zahrady a ploty; stodola i se zbytky sena, dřevem...; pach ředidla v garáži, ponk a dětský ručky co po něm šmatlají a točí tou pákou, co to jen jde...chlívek...a nádrž na zadržování vody s čerpadlem před ním, co nikdy nešla utáhnout; děda co jí hází okurky, co píchají a směje se, že má děravé ruce...Záhony kytek a na trávě pod dolním dvorkem leží její pes, možná proto, že na tý zídce (aneb naší dětský "motorce") někdo sedí, jako by tam nesedávala tolikrát v životě...V létě tam dokonce býval i telefon...mamka je vidět za oknem dílny; A v kůlně stará dědova motorka, na kterém jsme jen seděli...A mezi dolním a horním dvorkem je zeď, teď už asi porostlá břečťanem...A tvrdá omítka domu...tvrdá a žlutá omítka, co se pod prsty vždycky drolila...a kopeček, z betonku...vyhřátý sluncem...záhony jahod, tak nenáviděný záhony jahod a jejich plevel...
Dům, kuchyň, jedině babička v kuchyni...jako by se ta místnost dala představit bez její přítomnosti...Výhled do dvora...kostky na dvoře...
Ložnice...s tím světlem z pouliční lampy, oranžovým...byla to v noci vždycky oranžová ložnice...na stropě lustr, zvláštní lustr...takovej žluto-zelenej, plochej...se světlem jako by nahoru a světla z projíždějících aut vytvářely na stropě takovou pohyblivou mapu, stáčely se dokola a mizely...A pořád dokola, než člověk usl pod těžkou péřovou peřinou (spí pod ní dodneška).
Je toho víc...Prostě je toho moc, je to celý její život.
...Vyrostla tady...
A občas napíše články, který se jí nelíbí, třeba jako ten předchozí, možná proto, že nemají tu správnou atmosféru...nevšímejte si jich, přečtěte si je, ale nevšímejte si jich...Ona vážně hodně dá na první dojem a taky na druhej...ráda na sebe dělá dojem, nějakej. Třeba i jen jemnej. Teď by to měl být jemnej dojem...takovej...jemně tesknej...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat