Program je lepený, můžete ho vytrhnout!

Poslední dobou strašně jím...co jím...jím je slabý slovo...žeru (jo, to už zní pravděpodobněji, rozhodně to víc přibližuje můj současný stav). Nevím CO TO JE, ale ten trvalý (a dost nepříjemný, vtíravý?) pocit hladu (no né možná úplný pocit hladu), ale určitě pocit nenasycení (tyo, mluvím jako bych byla nějaký rádoby odborník), mi leze na moje (v posledním měsíci už tak dost napínané -.-") nervy.

Už jsem svačila, obědvala a svačila podruhé...a už bych se zase rozhlížela po něčem jídlu. Zajímavé je, že mě to ale chytlo až v neděli, když jsem přijela z Harrachova, tam zase skoro vůbec nejím...(a těhotná nejsem, i když mi to nadhazovala už pěkná řádka lidí, s přiblblým smíchem - no popravdě, já se tomu smála taky^^^)

Chtěla jsem ale psát o jiných věcech. Zcela náhodou jsem se dostala na čenl youtube jednoho kluka z hocz...a zjistila jsem, že mu před nějakou dobou umřel brácha...a tak jsem nad tím jen zaraženě seděla a uvědomovala jsem si, že já bych to prostě nepřežila...jako kdyby mi umřela ségra, ještě k tomu náhle. I když by to asi bylo pořád lepší, než kdyby to nějakou dobu trvalo. Ale stejně...s tím člověkem jsem celý život...zbožňuju jí a upřímně, jsem jí v jistém slova smyslu totálně oddaná...chápete, je to přece "SÉGRA"! Na celý život...A máme se rádi, myslím že strašně moc. A to je krásný vztah...

Na druhou stranu, vím jak to bylo s babčou, dědou, dědou a Betuláčem...taky jsem si říkala, že něco takovýho bych nepřežila...ale (ať to přišlo náhle - u dědy a nebo to trvalo dýl - u babči, dědy a u psa) nakonec jsem to zvládla. Jasně, člověk si to obrečí a někde v něm zůstane jedno velký prázdný místo, který ale vůbec není prázdný a člověk v něm má vzpomínky (časem zůstanou už jen útržky) a taky (to je docela hlavní) výčitky...toho co jste nestihli, co jste těm lidem (psům) neřekli, jak jste se k těm lidem (psům) chovali...A pak taky ještě docela velký prostor sebelítosti a taková pidi-část (o to bolestivější) uvědomění si, že jste je milovali, a že Vám chybí (znáte ten pocit prázdna v žaludku? Je to hodně podobný pocit ku pocitu nervozity, ale jsou tam jemné rozdíly, jestli máte ty nervźoní pocity jako já, tak ty jemné niance možná cítítě :) Ale oba ty pocity jsou spojeny ještě s jinou částí vzpomínek či představ...no, je to složité, nemám pro to moc slov, ale pokusila jsem se to prostě vyjádřit :))...I když se bez toho dá žít. Jak říkám, člověk to obrečí a život jde dál, ať to zní děsivě a hrůzostrašně, tak to fakt jde dál...jasně, čas od času je Vám něco připomene, třeba prkotina a potom je Vám smutno, a občas ještě nějaká ta slza ukápne...ale chápete...pořád to jde dál. Nechci teď říkat, že čas něco vyléčí, to sotva...mrtvý sotva něco vyléčí, ale přijde pohřeb a po něm prostě...(jo, pohřeb je vůbec zajímavý obřad)...po něm prostě přijde takový uklidnění. U nás se vždycky koná nějaká ta "oslava", no znáte to, rodina se sejde, připije se na nebožtíka a tak...je to hezká tradice (i když...někteří brečí i u toho), spojuje to lidi...bohužel, dědictví je třeba zase rozděluje...a vůbec, peníze z lidí dělaj děsný skety.

Vůbec mám děsný strach ze smrti. (Jo, hlavně ze svý, ač se mi to zase nechce přiznávat, ale tak co bych si to nepřiznala, já si to přiznám, no tak...nojo, hlavně ze svý...každej člověk je sobec, někdo to ale umí skrývat - dokonce i před sebou - a já to nejsem...hádej kdo?)