Dneska jsem byla na závodech. Na závodech, který se sice zvaly sprintem, ale bylo to 4,9 km a ještě k tomu na sídlišti mezi paneláky, kdy člověk neměl moc na výběr ... oběhne to zprava? Zleva? A nebo snad to vezme po tědlech schodech ... nebo tam je plot?! Nelíbilo se mi to ... *sigh* ... a navíc, pocit, že to ostatním kazím, člověku nepřidá. (Zvlášť, když je to pravda.)A navíc to bylo až v Olomouci, čímž jsem si sice vynahradila to, že jsem tam nebyla teď o víkendu ... ale. Ty hodiny sezení v autě ... moc přemýšlení.
Tak třeba ... když jsem ještě běhávala, tak jsem vždycky cestou lesem a nebo cestou v autě okolo lesa doslova před očima viděla, jak by to bylo zaznamenané v mapě ... když jsem se snažila ... tak jsem si to vybavila i teď ... ale k dřívějšku se to už asi nevrátí.
I když les, jako místo, mám pořád hodně ráda. Co moc lidí neví ... když jsem byla malá a běhala ještě rádioorienťák ... tak jsem nemohla běhat, protože jsem se bála sama do lesa. (Ten strach se mi povedlo z části eliminovat. Ale sama od sebe bych tam nešla.)
Svítilo nazlátlé podvečerní světlo a před náma se vznášela těžkáa šedivá mračna ... a na zeleno-zlatém poli bylo jasně vidět ... kde je ještě krásně a kde je ošklivo. Né nadarmo bylo ošklivěji směrem k Turnovu.
A pak jsem si pustila "Udělali řízky z mýho pejska" s tím textem ... "Paničce se stejská, strašně stejská, ajajajajaj, ... paničce se stejská, strašně stejská, ajajajajaj." A začalo se mi zase tak moc po Béťe stýskat, že jsem se málem rozbrečela.
Koukala jsem se dneska hodně okolo. A tak mám pocit, že mi něco uteklo. A vím co.
Pozvěte mě někdo na procházku do lesa.
Žádné komentáře:
Okomentovat